Je vůbec těžké popsat, co pro mě triumf v Lize mistrů znamená. Bojovali jsme o to rok co rok od chvíle, kdy jsem do Chelsea přišel. Tolikrát jsme byli blízko, ale měli jsme i smůlu a vysněnou trofej jsme poprvé získali až teď po výhře nad Bayernem. Paradoxně jsme vyhráli v sezóně, kdy to asi všichni čekali úplně nejmíň. A ta radost byla dvojnásobná.
Pro skupinu hráčů, kteří jsou tady se mnou osm let, to byla jedna z posledních šancí vyhrát Ligu mistrů. Byl to nádherný zápas a krásné vyvrcholení sezóny. Díky bláznivému průběhu, chyceným penaltám a vítězství, si ho budu pamatovat do smrti. Určitě to byl jeden z nejlepších výkonů v mojí kariéře.
Den poté jsem měl třicáté narozeniny a musím přiznat, že kdybychom finále prohráli, tak ani žádná oslava nebyla. Prostě by mě to nezajímalo. Takhle jsem narozeniny nádherně spojil s oslavou trofeje. Jeli jsme otevřeným autobusem ulicemi poblíž stadiónu, a když mi osmdesát tisíc fanoušků zpívalo Happy Birthday, těžko to něco mohlo přebít.
Doma už jsme narozeniny nijak speciálně neslavili. Dostal jsem dárky, děti mi nakreslily hezké obrázky, všichni mi popřáli a tím to skončilo. Spíš jsem se snažil být se svými blízkými, protože už v úterý večer jsem odlétal z Londýna a vyrazil jsem do Rakouska na soustředění reprezentace. EURO se blíží...